EXPEDICJA CRNA GORA

22. 9. - 2. 10. 2011

Prolog

     O tom, že letos chci někam jet, jsem byl přesvědčen už dlouho dopředu. Touhu po cestování měla původně uspokojit klubová expedice do italského Torina, ale organizace utichla (nikoliv poprvé), pročež mi nezbývalo, než si vymyslet něco vlastního. Dřív, než kam, jsem se ovšem rozhodl kdy, a tak termín s původně uvažovaným odjezdem v pátek 23. 9., přistál na stole mému šéfovi už na konci srpna. Protože jsem později zjistil, že ve čtvrtek 22. bude na mém pracovišti probíhat údržba a nebudu se tedy moci věnovat svojí práci, požádal jsem jej v úterý ráno, to znamená dva dny předem, o prodloužení o inkriminovaný den.
Neví.
Teprve ve středu odpoledne, po mojí druhé urgenci, přichází i s mým zástupcem Milanem.

„Hele fakt tu dovolenou chceš?“
Kolosální otázka.
„Nechci.“
„Hm…“
„Nebudu tu moct pracovat, tak si to chci o ten den prodloužit, než abych tu seděl.“
„Hm… co budeme dělat?!“
A co je mi do toho?!
„Tak mu tu dovolenou dej, o ten jeden den se to tu nepo***e a já tu stejnak budu. Spíš mě to zajímá potom…“
„No jo, ale… A budeš aspoň k dispozici jako přítel na telefonu, kdybychom něco nevěděli? Budeš někde v dosahu, řekněme 50 kilometrů od Prahy?
Co bych sakra dělal 11 dnů 50 km od Prahy?!
„No… to asi ne. Budu trochu dál…“
„Tak řekněme 70 kilometrů?“
Nestačím valit bulvy.

„Jedu do Černé Hory“, sděluji po krátké pauze.
„COŽE?!“
Panika.
„A s kým tam poletíš?“
„Pojedu. Sám.“
„SÁM??“
„Áno.“
„E… a… čím tam jedeš?“
„Stopětadvácou fiatem.“
„POLÁKEM?!“
Kdybych mu řekl, že tam pojedu na houpacím koni, neměl by stupidnější výraz.

Chvíle nechápavého ticha.

„…a kdy že se máš vrátit?“
„V neděli druhého října, jestli se mi bude chtít, ovšem. Jinak tak nejdřív v březnu,“ dím zvesela.
„A co když tě tam zastřelej?“
„Tak se pravděpodobně nevrátím.“
„Hm.“

A tak jsem ve čtvrtek ráno odjel na zážitkovou cestu do Černé Hory.