24. září – sobota

     Plán:
     Motovun, pak Pula a přes Rijeku dojet k Senju.

     Realita:

     Vstávám něco po sedmé a cítím se překvapivě odpočatý, přestože jsem se v průběhu noci opět asi dvakrát vzbudil kvůli změně polohy. Když snídám, sedíc na kapotě a kolem mě běží jakási mladá sportovkyně už asi 6. kolo, začínám se cítit poněkud nepatřičně, a tak se raději hotovím k odjezdu. Platím necelých 11,- € za nocleh a těsně po čtvrt na devět vyrážím na cestu.
     Na kraji Piranu nakupuju nějaké základní potraviny a při odjezdu mě překvapí šestistovka. První slovinská fiča! Opravdu pěkná, zjevně udržovaná pro radost. A zároveň poslední…

     Po několika dalších kilometrech se totiž ocitám v Chorvatsku. V opačném směru jsou před celnicí dlouhé kolony, v mém směru to docela jde. Jako od jediného z řady si celník ode mě bere občanku a vypadá, jako když nevěří svým očím, ale vzápětí mi ji vrací a beze slova mě pouští dál. Mířím do vnitrozemí Istrie a okolo Buje a Grožnjanu přijíždím do Motovunu nebo též Montony. Na kopci se zde tyčí známé starobylé kamenné město, bohužel viditelnost je tak mizerná, že ještě i pár kilometrů před sídlem je vše v mlhavém oparu, ale s tím se nedá nic dělat. Kdysi jsem tudy jen projížděl, dnes bych se tady chtěl zastavit. Ignoruju několik placených parkovišť a daří se mi odložit vůz na neplaceném stání nedaleko od spodní vstupní brány.
     První, co mě zaujme… je zatarasený průchod hned vedle brány. Coby „bednění“ totiž poznávám podlahy a dveře na šestistovku, kdysi zjevně nové náhradní díly. Posledním plechem je přední blatník, ale ten se mi identifikovat nedaří. Tedy taková neúcta…

     Stoupám nahoru po hrbolaté dlažbě a sem tam kolem mě projede nějaké auto, ale jinak se město zdá prázdné. Pod druhou vstupní branou se začínají otevírat výhledy do kraje, ale ještě to není nic moc. Průchod branou je pěkně strmý a říkám si, že tudy už snad nikdo nejezdí, ale místní mě vzápětí vyvádějí z omylu a dokazují, že nic není nemožné. Uličky, které následně zdolávám, jsou úzké, křivolaké, zajímavé a mají svoje kouzlo, ale… nějak to není ono. Přijde mi to tu takové nějaké zanedbané a nemůže to přebít včerejší zážitek z Piranu.
     Tedy… až na jednu výjimku. Během procházky po hradbách mě v jednom rohu zaujme psí kňučení. Zjišťuju, že přímo pode mnou, ve výklenku hradby je takový podivný kotec se třemi chlupáči, bez kousku zeleně, bez přístupu slunečních paprsků. Trochu smutné…
     Co je hezké, to je výhled svrchu na střechy domů a okolní kraj. Poslední ulice, kterou scházím dolů, je pak vyloženě zvláštní. Připadám si v ní jako ve stroji času. Šíře osobního vozu, hrbolatá dlažba, značný sklon, malinké odbočky, zašlé fasády domů a tu a tam i nějaká ruina… Ve spodní části ulice jsem pak svědkem dvou příznačných lekcí parkování. Máte pocit, že je v Praze málo místa? Ale jděte… Ducato stojící na třech kolech a malý renault, s nímž jeho řidič naprosto suverénním, naučeným pohybem vycouval k baráku do schodů, budiž dokladem, že ještě v Čechách máme co dohánět…

     Z ulice to mám k vozu pár kroků, a tak rovnou usedám za volant a startuju na další cestu. Ta vede okolo Baderny k Limskému zálivu. Na chvíli se tu zastavuju na focení, ale hlavní vyhlídku jsem přejel a níž už to za moc nestojí, a tak brzy pokračuju dál. Původně jsem uvažoval, že bych si zajel do Rovinju, kde jsem kdysi také byl, ale nyní tu myšlenku zavrhuju, tolik času není. Přijíždím tak rovnou do Puly. Rád bych odstavil vůz co nejblíže koloseu, ale nakonec jedu tak dlouho, až koloseum minu a začnu se motat po centru, kde už se moc parkovat nedá. Situaci pak komplikuje fakt, že se mi za parkování ani trochu nechce platit. Asi po půl hodině se mi spíš náhodou povede najít malou uličku, v níž bezplatně zanechávám vůz a když vzápětí zjišťuju, že jsem kousek od amfiteátru, považuju výsledek za uspokojivý.

     První moje kroky však vedou do centra, potřebuju směnit peníze. Přestože jsem se kdysi po Pule taky něco nacoural, poznávám jen některá místa a není jich mnoho. Naopak, některá další, která mi utkvěla v hlavě, vůbec nemůžu najít. Pula je známá svými antickými památkami a ty jsou také mým cílem, a tak to beru od Triumfálního oblouku uličkami na náměstí Forum, kterému vévodí starobylá budova radnice a Augustův chrám. V poledním horku je náměstí takřka vylidněné, a tak vcelku bez překážek fotím, co mě zajímá. A taky se poohlížím po občerstvovnách, kterých je sice dosti, ale jsem poněkud vybíravý…
     Usedám nakonec na terasu restaurace Lesej a zkouším místní ražniči. Malinko zvláštní servírka má vyloženě italské rysy, i když jemnější temperament. Ovšem je rychlá, jídlo je dobré a cena ve finále vůbec není špatná, a tak jsem rozhodně spokojen.

     Vracím se zpátky ke koloseu, ale už se mi moc nechce dovnitř, a tak stavbu obcházím a okukuju jen zvenčí. I tak se dá trochu fotit a chvíli pozoruju svatebčany, kteří se zvěčňují v kulisách amfiteátru. Zajímavé prostředí pro svatební foto. Další zdržení v Pule není žádoucí, takže ve čtvrt na dvě nasedám do vozu a odjíždím.

     Zpočátku se dá jet hodně svižně, ale u Barbana přichází značka „práce na silnici“ a vzápětí poněkud nečekaně naprostý konec asfaltu. Následuje několika kilometrový úsek hlíny, písku, vody a kamínků, kteroužto hmotou jsem zcela vybetonoval podběhy a poláka pěkně zasvinil. Nu, co se dá dělat.
     Před Plominem se otevírají nové výhledy a zastavuju u jednoho volně přístupného dvorku, abych něco nafotil. Zároveň mě v něm zaujme vrak zajímavého veterána, simky 1000. Obcházím jej, fotím a teprve, když nasměruju objektiv do kraje, vystartuje na mne z boudy uprostřed dvorku se zuřivým štěkotem pes. Než stihnu vyhodnotit situaci, pružné lano jej pošle zpátky do boudy a je zase ticho. Uff.
     Objíždím dál záliv Plominska Luka s krásným výhledem na tepelnou elektrárnu a u mysu Mašnjak se náhle otevře panorama Rijeckého zálivu. Tedy… asi by se otevřelo, kdyby nebyl takový opar, ale i tak se Rijeka nechává tušit v dáli. Když si uvědomím, že bych dnes měl dojet ještě kus za Rijeku a že už je půl třetí pryč, zdá se mi to skoro nemožné. Silnice se klikatí ve stráni nad mořem a já zjišťuju, že jsem asi udělal blbost, když jsem nenatankoval v Labinu, protože jedu dost dlouho, aniž bych na cokoliv narazil. Když uvidím teprve v Lovranu první benzinku, zalije mne pocit štěstí a bezhlavě se k ní vrhám. Benzinová louže pod autem už se stává koloritem cesty, ale v tuto chvíli mne nikterak netrápí.

     Vzhledem k tomu, že nevím, jaký bude provoz přes Rijeku a okolo Crikvenice, nikde se už nezastavuju. I Rijekou prosvištím, aniž bych v ní strávil delší, než nejnutnější čas, ostatně při průjezdu mě ani nijak zvlášť nezaujala. O kousek dál vjíždím do Bakarského zálivu. Cesta se vine poměrně vysoko nad mořem, a tak je z ní pěkný výhled na přístavní město Bakar a přilehlou průmyslovou zónu. A ještě nade mnou, úplně navrchu, se ční stavba dálnice. Jedu podél břehu zálivu a silnice nejprve klesá téměř až k hladině, ale pak opět stoupá a u odbočky na ostrov Krk je už znova vysoko nad mořem. Místy se nabízejí vyhlídky na okolní ostrovy, ale ta bídná viditelnost to opravdu docela kazí.
     Přes Crikvenici a Novi Vinodolski se blížím k dnešní metě – Senju. Užívám si jízdy po Jadranské magistrále, silnice kopíruje pobřeží a jen se táhne nahoru a dolů, je poměrně slabý provoz a podvečerní sluníčko poskytuje příjemné světlo. Když zastavuju na focení, moře mění barvu, jak se v něm honí vlnky. Také jsou už z dálky vidět hory přírodního parku Velebit a městečku Senj spolu s hradem Nehaj poskytují zajímavou kulisu.

     Město však nejprve přejíždím, poněvadž mám o kousek dál, ve Svetim Jurajovi, vytipovaný kemp Rača. Ovšem ouha. Jezdím obcí tam a zpátky, aniž bych cokoliv našel. Poněkud demotivován se vracím zpět na Senj. Zastavuju u kempu Ujča, který mám po cestě a chvíli váhám… ale pak odjíždím. Ne, tady se mi to opravdu nelíbí. Kemp přímo pod silnicí, uprostřed ničeho, mě nikterak neláká. V Senju se v jedné restauraci zkouším ptát na původní kemp Rača. Obsluha mi potvrzuje, že je ve Svetim Jurajovi. Ach jo… tak se tam mám vrátit?!

     Projíždím pomalu městem a uvažuju, co s tím provedu, když mě zaujme cedulka směřující k moři a odkazující na kemp přímo v Senju. Že by?!
     Odbočka mě přivede do malého kempíku s poetickým názvem Škver II. Recepční prý právě někam odjela, a tak si čekání zkracuju prohlídkou prostředí. Kemp leží hned vedle přístavu a přímo pod hlavní silnicí, navíc nenabízí mnoho zeleně ani zvlášť lákavé podmínky ke koupání, nicméně jakési základní vybavení tady je a cena se ukazuje jako rozumná, pročež zůstávám. Možnost courat večer po městě, aniž bych musel znovu startovat fiata, jednoznačně vyhrává.
     Je právě sedm hodin, když parkuju svůj stan pouhé 3 metry od moře. Dnes mám za sebou 323 km a celkově 1279 od začátku cesty. Mými sousedy je postarší pár s terénním Land Cruiserem na německých značkách. Něco se mi však zdá v nepořádku a za chvíli mi to dojde: Toyota má volant na pravé straně. Když na mě pak paní promluví, vše je jasné: jsou to Britové. Stavějí stan a docela s tím bojují, protože vane od moře dosti silný vítr. Mně sice stan nerozfouká, ale vadí mi z jiného důvodu: ochlazuje vzduch tak, že je mi až zima, takže už nemám chuť lézt do moře, na což jsem se po celém parném dni v autě ještě před chvílí těšil.

     V kempu mě nic nedrží, a tak si sbalím aparát a odcházím do centra města. Hlavní silnicí projíždějí zdánlivě sem a tam dlouhé kolony troubících vozů, vypadá to na tři skupiny a každá z nich může hrubým odhadem čítat 60 až 80 posádek. Z okýnek jim vlají chorvatské vlajky a pořvávající mládež, pročež usuzuju, že národní tým vyhrál nějaký důležitý zápas a tuto noc se moc nevyspím. Jaké je však moje překvapení, když o něco později zjišťuju, že jsou to – svatby!
     Po jakési okružní jízdě parkují na kraji přístavu a osazenstvo vozů se ve velkém hrne kamsi do útrob města. Proplétám se tím procesím a snažím se někde zachytit alespoň náznak nějaké akce, ale všude jen postávají hloučky společensky oděného národa, aniž by se někde něco vyloženě dělo.
     Courám nazdařbůh městem a teprve kousek pod hradem v jedné boční uličce narazím na sál s jednou svatbou, ale je mi hloupé byť jen nahlédnout. I cestou zpět ke kempu potkávám spoustu korzujících skupinek, je prostě sobota večer a tady je patřičně rušno. Na závěr dne se ještě chvíli procházím po břehu moře, ale ve tři čtvrtě na jedenáct stavím Prokrustovo lože a usínám.