25. září – neděle

     Plán:
     Přírodní park Velebit a pak vnitrozemím Chorvatska přes Gračac a Sinj dojet k Omiši.

     Realita:

     První, co hned po probuzení slyším, je šumění moře a stačí mi jen zvednout hlavu, abych na něj i koukal. Přímo naproti se tyčí holé a neobydlené kopce ostrova Krk, osvícené ranním sluníčkem a celé to vypadá docela exoticky. Užívám si restart ve sprše a deset minut po osmé opouštím kemp. Všude je klid, téměř celé město ještě spí.
     Ze Senju jedu do Svetiho Juraje, zde opouštím pobřeží a stoupám do kopců velebitského přírodního parku. Silnice je pěkná a provoz inklinuje k nule, takže poláka táhnu ve stoupání stále na třetí rychlostní stupeň, motoru se prostě chce a já si tu jízdu užívám. Přibližně po 15 kilometrech se dostávám až do nadmořské výšky okolo 1000 metrů a zastavuju se na krásných vyhlídkách. Za vesnicí Oltari mírně klesám a ocitám se de facto ve vnitrozemí. Vzduch je rázem svěží a o poznání chladnější než na pobřeží. Domky ve vesnicích jsou roztahané a všude kolem jsou lesy. Během několika kilometrů úplně jiný svět.
     Za Krasno Poljem přichází zase jednou výborný úsek silnice. Rozšiřují tu vozovku do stráně, pravá polovina je tedy rozbagrovaná a průjezdný je jen jeden pruh. Ale vlastně – proti tomu, co mě mělo ještě potkat…
     Míjím břeh posetý tisíci malých i větších pavučinek, s ranní rosou to vypadá velice kouzelně. Zastavuju se a dlouho se pokouším fotit, ale v náročném terénu a za přispění větru nejsem s výsledkem svého snažení příliš spokojen. Prostě tyhle okamžiky nějak hodnotně nezvěčním…
     Opouštím místo, na hranici velebitského parku překonávám menší sedýlko a najednou vjíždím do husté mlhy. Válí se všude kolem a nevidím díky ní vůbec nic. Před Otočacem by měl být ze silnice pěkný výhled na Švičko jezero, ale jednoduše nic není. Taky se docela citelně ochladilo. Když už začínám uvažovat, že si pustím topení, vynořím se najednou ve stoupání na Perušič z mlhy a všude kolem je zase jako mávnutím kouzelného proutku jasno a teplo.
     Od Perušiče se také významně mění krajina. Ubývá lesů, přibývá kamení a poněkud klesá hustota zalidnění.

     Knižní průvodce nejkrásnějšími horskými silnicemi k Jadranu, kterým jsem byl obdarován před cestou a který mi byl inspirací už ve dnech minulých, popisuje mimo jiné i trasu chorvatským vnitrozemím do Splitu. Coby výchozí místo je stanoven Gospič a já teprve na místě poznávám, proč. I kdybych žádnou knihu po ruce neměl, vyplynulo by mi to tak nějak ze situace.
     Jakousi první vlaštovkou je most přes řeku Liku na samém začátku Gospiče. V poměrně mohutném a hlubokém korytě je… jen několik osamělých kaluží. Vypadá to opravdu divně a jako by to bylo předzvěstí toho, co přijde za městem. Vjíždím do oblasti silně zasažené srbo-chorvatskou válkou a i po více než 15 letech je to znát. Podél silnice je k vidění spousta ruin a kde nejsou ruiny, je převážně neobydlená krajina, místy ještě ohraničená značkami upozorňujícími na nebezpečí nastražených min. Poměrně běžným obrázkem jsou vesnice, kde z dvou desítek domů je třeba 15 vypálených a zarostlých a jen zbytek je upravený a obydlený.
     Před jednou takovou vesnicí, na kraji zaminované oblasti nikoho, stojí u silnice jakási atrapa obrněného vozu. Je to pomník chorvatským obráncům a člověka při pohledu na něj napadají různé věci… V okolí Ričice se k tomu přidává malebná, ale smutná ruina kostelíka a vše korunují zvláštní přírodní scenerie, zejména tvořené pahýly zatopených stromů. Cestu mi pak zpestřují dlouhé úseky rekonstruované vozovky, ohraničené semafory. Ukazuje se, že při zdejším provozu je nejlepší světelné značení ignorovat, neboť čekání by bylo dlouhé a stejně se vždy dalo s protijedoucím vozem vyhnout.
     Takto jsem krátce po poledni minul Gračac a pokračoval svižným tempem dál na Knin. V pusté krajině rychlostní limity moc neřeším, cesta je dlouhá a nedokážu odhadnout, jak bude pokračovat.
     Do Kninu přijíždím táhlým klesáním a město, ve kterém jsem se nyní ocitl, se mi ani trochu nelíbí. Je zašlé, působí tak nějak „betonově“ a na mně tedy ne moc přívětivě, a tak se tu vůbec nezdržuju.

     Další jízda mě přivádí k Peručku jezeru. Podle mapy jsou dvě možnosti, kudy jet. Volba pravého břehu znamená pokračovat dál po hlavní silnici, levý břeh je lemován vedlejší komunikací a právě tu popisuje literatura, takže zkouším tuto variantu i já. Po první vesnici, kterou je Jaževič, trasa ničím nevybočuje z dosavadního obrazu. Pak… přichází něco jako rána klackem do hlavy.

     Vyjíždím z vesnice a po několika zatáčkách se krajina nečekaně otevírá. Kamkoliv dohlédnu, všude je zdánlivě pustina, ohraničená pouze mohutnými, zčásti holými kopci pohoří Dinara. Všude kolem jen tráva, keře a šutry, nic víc. Dojem vyprahlé krajiny podporuje absolutní jasno a tedy slušná výheň, která tu panuje. Zastavuju a chvíli zírám, docela mě to ohromilo. O kus dál svítí do kraje bílá betonová budka stojící u silnice, připomíná autobusovou zastávku. Proč… proč? Vždyť tu nikde nic není!
     Po několika kilometrech ničeho mě zaujme stádečko krav, spásajících trávu nedaleko silnice. Kde se tu vzaly?! Jak se k nim blížím, padne můj zrak na cosi divného černého s jedním rohem, dlícího přímo na kraji cesty. To je ale divná kráva, běhá mi hlavou a raději dávám nohu z plynového pedálu. Teprve když kolem toho projíždím, zvedne to hlavu a pravda se ukazuje – je to pasák, hodně staře vypadající děda. Sedí tu shrbený ve velkém černém kabátu, jehož vysokým límcem si chránil tvář před sluníčkem a dojem rohu dělal dlouhý čakan, který držel v ruce…
     Projíždím kolem sporadických odboček ze silnice. Všechny by měly vést k jezeru nebo by z nich alespoň měl být na jezero výhled, a tak jednu takovou zkouším. Asfaltová vozovka má šířku osobního vozu, klikatí se mezi balvany a jakmile překoná horizont, výhled se opravdu otevírá… Jezero je vidět částečně a stále poměrně daleko, ale spíš mě zaujme to, co vidím kolem sebe. Podél cestičky je rozeseto několik baráků, v naprosté většině přesněji barabizen bez fasády, se zabedněnými okny, někde bez střechy. Vypadá to jako naprosto mrtvá vesnice, a tak zastavuju u jedné takové barabizny s bedněním místo oken a připravuju se na focení jezera, když si na zápraží všimnu kočky. Přijde mi to jako takový zvláštní kontrast a přehodnocuju objekt focení, než zvíře uteče. V momentě, kdy si nastavím aparát, vyjde z domu chlap ve špinavých teplácích a tupě na mne zírá. Tady evidentně někdo bydlí! Nová situace by patrně vydala na ještě zajímavější snímek, ale z pohledu domorodce začínám být dost nesvůj, a tak raději skáču do vozu a vracím se zpátky na silnici, ze které jsem odbočil.
     Po nějakém tom kilometru přijíždím k další cestičce, pro změnu vedoucí k horám hraničícím s Bosnou. Kdesi v tom směru je opravdu vidět nějaký shluk baráků, a tak to zkouším ještě jednou. Asi po kilometru uzkounkou asfaltovou silničkou přijíždím na něco jako náves. Kolem je pět nebo šest statků, z čehož drtivá většina jsou zarostlé ruiny, pouze před jedním, relativně udržovaným stavením, visí prádlo a je odtud slyšet i mohutný ženský hlas. Co může někoho držet na takovém místě?!

     Vracím se zpět, abych pokračoval v původním směru a mám o čem přemýšlet. Z úvah mě najednou vytrhne nápis: „Přerušení asfaltu“.
Co to?
Zastavuju a rozhořčeně koukám na kamenitou stezku, která odsud pokračuje, kam až oko dohlédne. O tomhle se tedy v průvodci nepsalo!

     Vyhodnocuju nastalou situaci. Návrat by znamenal zajížďku dobrých 20 km, na druhou stranu kdo ví, jak tyhle šutry budou dlouho?! Rozhlížím se kolem, stojím u baráku se zatlučenými okny, s balkonem bez zábradlí, před domem stojí starý dodávkový mercedes se zaslepenými bočními a zadními okny a poněkud otlučený Renault 4. Na balkóně visí prádlo a zevnitř hlučí patrně televize. Cedule na křivolakém plůtku hlásá: MED, HONEY. Ta angličtina mi tu vyvolává trpký úsměv na tváři. Dům na protější straně silnice vypadá ještě podstatně hůř, ale štěkot psa uvázaného k psí boudě dává tušit, že i zde se dají očekávat známky dalšího života. Nebo přežívání?

     Vracet se mi nechce, zkusím jet dál. Konečně je vidět jezero přímo z cesty, ale teď zase musím bedlivě koukat, kudy jedu. A nebezpečí je reálné, jak se ukazuje. Za jednou ze zatáček se mi na mostíku objeví dvě krávy. Na štěrku se špatně brzdí, ovšem to, že do nich díky tomu málem najedu, je vůbec nerozhodí. Nu, kdybych neměl už předtím košili propocenou skrz, řekl bych, že jsem se docela zapotil!
     Tu a tam se u cesty objeví nějaké stavení, ale všechno jsou to ruiny. Některé vypálené, jiné rozbořené, případně obojí. U některých to vypadá, že to byly kdysi opravdu pěkné baráky, ale to všechno změnila válka.
     Objíždím klikatý záliv Peručka jezera, vypadá zajímavě, ale je tu tragicky nízký stav vody. Cestu z jedné strany ohraničuje prudká stráň nahoru, z druhé strany prudký sráz dolů. Mezi tím je stále jen štěrková cesta pro jeden osobní vůz. Žádná svodidla, jen kilometrovníky a cedule upozorňující na nebezpečí min. Jestli tady nechytím aspoň tři defekty, tak už prostě nikde. Vzpomínám na Ukrajinu, zdá se mi teď úplně banální, i když vím, že to tak nebylo…
     O chvíli později se proti mně vynoří vůz. Je to docela moderní mercedes a jakkoliv tady vypadá nepatřičně, prostě tu je a já mám z toho smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si už připadal, jako bych byl v tomto kraji úplně sám a byl bych rád, že nejsem, ale na druhou stranu se s ním musím vyhnout. Řidič srdnatě rve metalízu o tvrdé křoviny, ale já musím bohužel podstoupit totéž.

     Kamení se zdá nekonečné a začínám uvažovat, jestli se mi dnes vůbec povede dodržet plán a dosáhnout moře, ale zničehonic se pod koly objeví asfalt. Heuréka! Dál už to jde opět poměrně rychle a když za jezerem najedu zpátky na původní hlavní silnici z Kninu, mám z toho takové malé Vánoce.
     Ve tři hodiny přijíždím do města Sinj a v první řadě se vrhám k benzince. Zřízenec mě nechce nechat natankovat samotného a tankovací pistoli nepouští z pazoury, marné jsou moje pokusy. Nu, co se dá dělat. O několik vteřin později začne nervózně pozorovat kapky, dopadající na jeho obuv. Když se louže dál zvětšuje, už to nevydrží a zmateně mě na ni upozorní. Patrně se nemůže zbavit dojmu, že mu teče do bot.
„Benzín“, zašklebím se.
Přestane čerpat.
Mávnu ledabyle rukou: „To je v pohodě, ještě!“
Poodstoupí a pustí tam dalších pár litrů, ale už ani nehlesne.
Tak to bychom měli. Druhý problém, který mě trápí, je hlad a to bych zde také rád vyřešil, ale ať jezdím městem, kudy chci, nedaří se mi narazit na nic kloudného. Nakonec mě to rozčílí a rozhodnu se, že se prostě najím až u moře.

     Za Sinjem opouštím trasu popisovanou v průvodci a pokračuji dále podél hranic na Cistu Provo. Krajina je o poznání kultivovanější než kolem Peručka jezera, ale stále se zdá taková vyprahlá a jednotvárná, takže z toho za chvíli poněkud otupím. Z letargie mě najednou vytrhne obrovská loď.
Cože?
Chvíli pokračuju setrvačností dál a přemítám, co jsem to vlastně viděl. Halucinace? Vyloučeno, to byla prostě LOĎ.
Brzda, otočka, zpátky.
Přijíždím k tomu, zastavuju a zírám. LOĎ. Někdo si tady prostě postavil obrovský betonový barák ve tvaru lodi a vyhlíží to velice věrohodně. Někde na pobřeží bych to označil za hotýlek pro zbohatlíky a víc by mě to asi nezajímalo, ale tady v tom prostředí to působí jako dílo zoufalého námořníka, kterého někdo za trest zavřel do vyschlého vnitrozemí.

     V Cistě Provo měním směr a mířím k pobřeží. Překonávám dálnici a v Zadvarje se zastavuju na vyhlídce. Čím víc jedu na jih, tím je větší opar a tedy horší viditelnost, dnes tedy obzvlášť. Přímo pode mnou je přečerpávací vodní elektrárna a od ní se táhne kaňon řeky Cetiny, ale ztrácí se kdesi v šedi. K pobřeží je to odsud po hlavní silnici pouhých 8 km, ale já se chci projet cestou, vedoucí kaňonem do Omiše, což znamená v první etapě cca 15 km navíc. Sjíždím tedy dolů do kaňonu. Silnička je úzká a výrazně se klikatí, bohužel z Cetiny toho moc vidět není, poněvadž je z valné části ukrytá ve vegetaci. Avšak řidičský zážitek pěkný, málem jsem strhl závit v převodce řízení…

     Do Omiše přijíždím velkolepou skalní „branou“ a parkuji přímo u mostu přes řeku. Vysoké skály městu vůbec tvoří zajímavou kulisu, a tak chvíli fotím. Je pět hodin, jsem tu tedy nad očekávání brzy, a proto se rozhoduju, že si trochu nadjedu a přemístím se blíže k Makarské, přestože jediný vytipovaný kemp jsem měl právě v Omiši.
     Za městem potkávám nějakého místního nadšence se škodou 100, zdá se, že už ji udržuje spíše pro radost a nadšeně na mě mává, když se míjíme. Asi poslední mohykán… Zkouším nazdařbůh Bašku Vodu a až na samém jejím konci mě poutač nasměruje na malý dvorek s parkovacím místem asi pro 6 aut, označený jako kemp. Zdá se mi to tu divné, pročež se rozhodnu zkusit to ještě dál. Příští cedule míří pro změnu k obrovskému kempovému komplexu Baško Polje. Recepční, se kterou jednám, je mladá a sympatická, ale mluví jen chorvatsky a především tak rychle, že jí prostě nerozumím. Prosba o zřetelnější výslovnost se setká s neúspěchem, byť to zkouším opakovaně. Dál na mně chrlí lavinu informací, které jsou mi v této podobě naprosto k ničemu, až mi dojde trpělivost a prostě odejdu. Tohle se tedy nepovedlo.
     Další upoutávka na kemp mě přivede do Krvavice a zde tedy zkouším štěstí do třetice. Ptám se starého správce na nocleh. Tvrdí, že bez stanu mě ubytovat nesmí, ale na tu jednu noc prý udělá výjimku. Pokud chtěl vyvolat dojem jakési exkluzivity, tak se mu to opravdu nepovedlo. Nejspíš ve snaze zvýšit můj zájem, máchne rukou kamsi do prostoru:
„Pláž je jen dvě stě metrů dolů a taky je tam restaurace“.
To už zní líp.
Po náročných 418 kilometrech, v šest hodin odpoledne, tedy parkuji vůz a odcházím omrknout situaci.

     První, co mě na cestě k vodě zaujme, je poměrně velký hotelový komplex, zející prázdnotou. Některé detaily dávají tušit, že je zavřený už delší dobu, odhadoval bych minimálně dva roky. Pláž, u které leží, je však pěkná a zejména prakticky prázdná. Na okraji pláže nalézám i občerstvovnu, kterou patrně avizoval správce, ale kromě několika rybích specialit nic dalšího k jídlu nenabízejí. To je ovšem zrada. Vzpomínám, že kdesi nahoře, na začátku Krvavice, jsem míjel poutač na restauraci, a tak ve vidině nějakého pořádného jídla šlapu do strmého kopce. Paměť neklamala, po slušném výšlapu jsem poutač našel, ale restaurace prostě není. Že jsi blbče nezůstal v té Bašce Vodě…
     Žízniv se vracím k vozu a doráží mě poslední zjištění: podcenil jsem zásobu vody. Jsem na sebe pekelně naštvaný, ale musím jednat. Šlapu přes kopeček do sousední vesnice, sice to tam taky nevypadá nijak úchvatně, ale je tam podstatně živěji a dokonce mají otevřený malý krámek. Tak chudé regály jsem ještě nikde po Chorvatsku neviděl, ale minerálku mají a to je pro mě v tuto chvíli nejpodstatnější.
     Když přijdu zpět do kempu, je už tma a já jsem si ještě ani moře neužil… ale teď už si to opravdu zasloužím. Pláž je úplně prázdná, všude je klid a jenom vlnky šeptají do ucha. Je to nesmírně uklidňující a já se třikrát vracím do vody, než se definitivně rozhodnu z pláže odejít.
     Dnes už mi nezbývá, než povečeřet z vlastních zásob, a tak cosi tvořím na vařiči, ale nejspíš by byly lepší i ty ryby. Pak už jen sklápím sedačku a v jedenáct hodin mám půlnoc.