1. října – sobota

     Plán:
     Překonat hranice a přes chorvatskou Slavonii dojet do Maďarska k Balatonu.

     Realita:

     Z opravdu hlubokého spánku mě budí rázné zaklepání na okno a světlo do očí. Policie. Ajaj…
Otevírám jim a vypadá to, že jsou ze mě trochu vyjevení, ale na mojí straně to asi nebude o mnoho lepší. Chtějí vědět, co tady dělám.
Vysvětluju jim, že jedu z Černé Hory přes Mostar a Jajce a přespávám v kempech, ale tady u Banja Luky jsem žádný nenašel a protože jsem byl už opravdu unavený, usnul jsem tady.
Ptají se na další cestu, chtějí vědět moji národnost a jméno, ale pas je kupodivu nezajímá. Chovají se naprosto korektně a vypadá to, že moje vysvětlení přijímají. Nakonec mi popřejí dobrou noc a odjíždějí. Celé to mohlo trvat tak dvě nebo tři minuty. Tihle strážci zákona mě tedy velmi příjemně překvapili.
Pak už jenom kouknu na hodiny, abych zjistil, že je půl čtvrté ráno a za několik vteřin se už opět hluboce věnuju spánku.

     Druhý budíček přichází v sedm. Zároveň s prvními slunečními paprsky, které pronikají do vozu, se venku ozve zavolání. Už mě to ani nevyvede z míry. Nějaký starý děda bez zubů jde okolo mě kamsi do pole a nestačí se divit, co tady objevil. Znova tedy vysvětluju, že jsem se tu ocitl jen na jednu noc, protože jsem byl unaven a za chvíli zase pojedu dál. Přikyvuje, omlouvá se mi, že mě rušil, popřeje dobré spaní a odchází.
     Teda na to, jaké jsou to končiny, je tu docela ruch. A stejně už je čas vstávat, a tak se uvádím do pohybu, snídám a ještě, než stihnu odjet, přichází nějaký postarší chlap. Neříká nic, jen kouká, což mi přijde divné. Pozdravím. Odpoví mi a pak zase jen kouká.
Hm. Ptám se, jestli je něco v nepořádku?
Leze z něj, že je majitelem pole, na jehož okraji stojím.
Ach jo… Vysvětluju tedy do třetice situaci i jemu.
Vše je v pořádku, bere to na vědomí, nicméně tipuju, že příslušníky v noci zavolal on.
Ptám se jej ještě na cestu k hlavní silnici, protože opravdu nemám tušení, kam jsem až zajel.
Ochotně mi poradí, popřeje sretnu put a kouká za mnou, jak odjíždím.
No, tohle dopadlo nad očekávání dobře!

     Návrat na hlavní tah není až tak jednoduchý, jak jsem si myslel, je tu spousta neznačených rozcestí a brzy se spíš než podle rady orientuju podle úsudku a polohy slunce, protože si nejsem úplně jistý, kde jsem. Pak ještě u jednoho ze stánků před Gradiškou nakupuju švestky a ve městě měním několik zbylých Marek zpět na Eura a v devět jsem na bosensko-chorvatských hranicích. Bosenští celníci jsou bez problémů, ale na chorvatské straně to vázne, a tak mám v koloně dost času přemýšlet a sumírovat poznatky.
     Komukoliv jsem před cestou řekl, že chci jet do Bosny a Hercegoviny a do Černé Hory, každého vyděsila zejména ta Bosna a polovina lidí by mi skoro napsala závěť. Pověst této země je mizerná a já sám jsem k ní přistupoval sice nepředpojatě, nicméně takříkajíc „s očima navrch hlavy.“ Paradoxně se však ve mně zapsala velmi pozitivně a cítil jsem se v ní podstatně bezpečněji, než v Černé Hoře. Silnice tu byly kvalitnější a nebyl na nich tak živelný provoz a i ti lidé mi přišli takoví… přátelštější. Jestli je to tím, že se tu mísí tolik kultur… Nevím.
     Přeskáču most přes řeku Sávu a jsem u Chorvatů. Otrávená celnice prohlíží nedůvěřivě moji občanku, pak si žádá ještě doklady od vozu a vše dlouze lustruje. Zkoumá moje dokumenty proti světlu, zvláštní péči věnuje fotografiím a zejména občanský průkaz neustále převrací v dlani tam a zase zpátky. Tam a zase zpátky.
Ani po pěti minutách nepřichází žádný obrat. Nějak se zacyklila. Tam a zase zpátky.
Vypadá to, že jsem jí krajně nesympatický, ba troufal bych si říct, že vysoce podezřelý. Možná přinejmenším sprostý podezřelý.
Upřímně vyjádřeno, ona má do fešandy taky dost daleko.
Tam a zase zpátky.
Národ za mnou už po deseti minutách začíná být docela nervózní, ale s ní to ani nehne. Uvažuju, jestli poprvé nebudu muset použít pas, který pro každý případ vezu s sebou, ale ke všemu nekomunikuje.
Tam a zase zpátky.
Asi po patnácti minutách pokrčí rameny a beze slov mi dokumenty vrací.
A…? Nic.
Vůbec nevím, v čem byl problém, ale už po tom nebudu pátrat. Jede se dál!

     Chorvatsko je pro mě nyní pouze tranzitní zemí a ostatně mám dva dobré důvody se tu ani moc nezdržovat: nic moc zajímavého tu není a navíc jsem poslední Kuny utratil v Dubrovníku, aniž by mi došlo, že se vlastně ještě na území Chorvatska ocitnu.
     Projíždím západem Slavonie přes Pakrac, Daruvar a Vitroviticu a zdejší kraj na mně působí dojmem poněkud zaostalého venkova. Ne příliš upravené vesnice a snad v každé nějaká ta ruina nebo dům s rozstřílenou fasádou… překvapivě i tady. Krajina je částečně lesnatá a částečně zemědělsky využívaná, kopečky mírné a roztahané a pokud by si člověk odmyslel chorvatské nápisy, v principu by se dala zasadit mnohde do České republiky, třeba na jih Vysočiny. Když pak míjím dvoujazyčnou ceduli ohraničující Donji / Dolní Daruvar, je už ten pocit takřka dokonalý.
     Před polednem přijíždím k chorvatsko-maďarské hranici. Starší chorvatský celník s bodrým pohledem se široce usměje a neurčitě konstatuje:
„Polski Fiat…!“
„Daaa…“ potvrdím, potěšen jeho znalostí.
Bere si moji občanku, koukne do ní a pak pokračuje:
„Ty jsi z Čech?“
Přikývnu.
„A znáš Jarka Nohavicu?“
Takovou otázku jsem nečekal.
„Znám, český písničkář“, odpovídám, opět překvapen jeho rozhledem.
„Daaa, tak tohle máš ode mě jako dárek!“
Zpod stolu vytahuje nějakou knihu a podává mi ji společně s mým dokladem.
Hledím na to jako sůva. Je to česko-anglický zpěvník Jarka Nohavici!
Netuším, jak se ocitl na chorvatsko-maďarské celnici, snad mu jej tam někdo nechal… Každopádně pro mě to byl poslední šok na rozloučenou s Balkánem.

     Překonávám Drávu a za stavu počítadla kilometrů 71 111 se ocitám u maďarských celníků. Koukají na mě trochu jako na zjevení a mladý celník si žádá otevřít batožinový prostor. Nu… jeho rozhodnutí. Bordel, který jsem vytvořil během večerní opravy benzinové pumpy v Černé Hoře a dosud neuklidil, se ukazuje jako strategicky důležitý. Rozladěně nakoukne pod kapotu, pak něco maďarsky zabrblá a nařídí mi, abych to zavřel a jel. Takhle se mi ty prohlídky líbí, žádné zdržování.

     Hned za hranicemi v Barcsi měním Eura na Forinty, ale protože tu není nic zajímavého k vidění, brzy zase pokračuju dál. Jedu na Lábod, Nagyatád a Marcali, krajina je rovinatá, vesnice roztahané a cítím se už jako doma, protože mi to silně připomíná jižní Slovensko. Sluníčko hřeje, provoz není silný a já si to užívám, jedu jen tak zlehka 80 km/h, ostatně není vůbec kam spěchat. Potkávám spoustu koňských povozů, je to v tomto kraji stále hojně využívaný dopravní prostředek.
     Balatonu dosahuju v obci Balatonmáriafürdö a na chvíli se tu i zastavím. Voda už patří jenom labutím, na pláži se sice ještě pár jedinců opaluje, ale koupací sezona už nejspíš skončila, přestože voda se zdá ještě teplá. Podél břehu jedu k městu Siófok a začínám uvažovat, že by nebyl úplně zcestný nápad někde se najíst. Mnoho restaurací je zavřených, je prostě poznat, že na začátku října už kšefty moc nejsou.
     V Balatonlelle mě zaujme restaurace Becsali Csárda a usedám na předzahrádku. Ukazuje se, že jsem jediným hostem a velmi sympatická servírka má snahu komunikovat, přestože jí němčina tak úplně nejede. Možná ze zdvořilosti, možná se zájmem okukuje fiata a ptá se, odkud jedu, a tak téma je jasné. Mám náladu zkusit něco nového, a tak si objednávám smažený řízek se sýrem a špenátem. Výsledkem je zajímavá kombinace chutí, nicméně celkově to hodnotím velmi pozitivně.

     Začínám se poohlížet po nějakém kempu, kterých je tu nemálo, ale bohužel většina je už mimo provoz. Sázel jsem na velké kempy Balatonturistu, ale ani ty už nefungují. Teprve v Szántód nacházím otevřený malý rodinný kempík Ani. Paní domácí je velmi ochotná a počítá mi nocleh v přepočtu asi na 115,- Korun, asi je dobrá i malá ryba. Mám přitom poprvé k dispozici kuchyňku s posezením a jenom pro sebe, protože kromě mě je tu už jen nějaký Němec, který má v jediné chatce zřízený letní byt. Zaznamenávám údaje pro statistiku, tedy čas příjezdu, který činil už tři čtvrtě na pět a kilometry, kterých dnes bylo přesně 333 a jdu se projít k vodě.
     Funguje tu přívoz na protější břeh Balatonu, ale je to zároveň jedna z mála věcí, které tady fungují a prakticky u všeho je poznat, že to pamatuje mnohem lepší časy. V cukrárně si oslazuju život zmrzlinou, ale i ta je poměrně mizerná. Pak si sedám na kamennou zídku u vody a chvíli jen tak pozoruju vlnky, surfaře, rybáře a roj plachetnic. Je krásně a podvečerní melancholie mi chvíli vydrží. Jako ze zpětného zrcátka se mi v hlavě odrážejí zážitky minulých dnů. Vzdalují se.
     Se soumrakem se vracím zpět do kempu a věnuju se odpočinkovým záležitostem – dopisuju poznámky, cpu se švestkami a uvažuju nad trasou pro zítřejší den. Pro poslední den. Poslední. Zvědavě se kolem mě motá hrubosrstý jezevčík paní domácí. Zpočátku je nedůvěřivý, ale pak se bestie nechá i podrbat. Mám tu houby co dělat a snad se na mně podepisuje i únava, protože v deset hodin už zhluboka hloubám.