Prolog

22. září

23. září

24. září

25. září

26. září

27. září

28. září

29. září

30. září

1. říjen

2. říjen

Epilog

-------------------- Tour de Balkan 2012

23. září – pátek

     Plán:
     Dolina Vrata, pak sedlo Vršič a přes Terst dojet do Piranu.

     Realita:

     Ráno v Bledu je zamračené a skoro stejně mlhavé, jako večer. Nevypadá to moc lákavě… Snídám a usazuje se přede mnou nějaký místní kocour. Nevypadá zbědovaně, ale upřeně sleduje každý pohyb žvance v mých rukou. I dávám mu tedy poslední sousto – a jen k němu nedůvěřivě čichne a jde pryč. Bestie. Platím 11,- € za nocleh a v půl deváté odjíždím.
     První zastávka je ještě ve městě – potřebuju natankovat. Poučen včerejším nezdarem, snažím se nenačerpat benzínu moc, ale hadice už je prostě protržená a asi půl litru zase končí na zemi. Pokračuju na Kranjsku Goru a v Mojstraně zajíždím do doliny Vrata. Silnice zde má až 25% stoupání a to prostě musím vyzkoušet. Zároveň s koncem obce končí asfalt a dál pokračuje štěrková lesní cesta, asfaltem pouze sporadicky vylepšená. Na největší stoupání upozorňuje dopravní značka a úsek se od pohledu ani moc strmý nezdá, ale vzhledem k tomu, že na dvojku to opravdu nejde, asi na tom něco bude…
     Cesta končí přibližně po 10 km u Aljaževa domu, což je výchozí místo pro túry. Počasí je tu dost bídné, je mlha a silně mrholí, a tak usuzuju, že nemá moc cenu někam courat, nehledě tedy na nabitý denní plán. Můj příjezd na parkoviště však neunikne trojici mladých Slovinců, kteří se zrovna chystají na nějaký výšlap. Zvědavě mě pozorují, jak neurčitě postávám u auta, až to jeden z nich nevydrží a načne konverzaci otázkou, zda s nimi nechci jít na Triglav. Říct mu, že na to nemám sebemenší vybavení, mi přijde trochu hloupé, a tak mu vysvětluju, že se mi nikam nechce, protože je fakt ošklivé počasí a není nic vidět. Chytí se.
„Ale to je jen tady, nahoře budeš nad mlhou a tam je viditelnost dobrá.“
Pán je hráč.
„No jo, ale z vrcholu zase neuvidím přes tu mlhu dolů“, spěchám s odpovědí.
Směje se, patrně pochopil.
Přicházejí i zbylí dva, okukují fiata a chválí ho. Nadšeně si fotí mě i vůz. Nakonec si popřejeme šťastné cesty a odcházejí do hor. A já odjíždím pryč, snad za lepším počasím…
     Cestou zpět se ještě zastavuju u vodopádu Peričnik a fotím i horský potůček Bistrica, má úplně průzračnou a také patřičně ledovou vodu. Jakmile se vrátím na hlavní silnici do Kranjské Gory, počasí se opravdu o něco lepší a chvílemi dokonce vystupují z mraků vrcholky hor. Za městem pak začíná stoupání do horského sedla Vršič.

     První dojem na mě dělá překvapivě špatná kvalita silnice. Rozbitý asfalt se střídá s kostkami a drncá to až tak, že musím v polovině kopce utahovat šrouby, držící přední RZ. Druhý dojem je podstatně lepší a mají na něm podíl docela hezké přírodní scenerie. Třetí a vskutku nesmazatelný dojem dělají… krávy. Zastavuju na focení u jakési restaurace a zaujme mě jedna, která stojí v kaluži uprostřed silnice a labužnicky z ní usrkává. Kolemjedoucí auta ji objíždějí, ale s ní to ani nehne. Teprve po notné chvíli se odplouží na kraj a leze ožírat trávu na svahu se sklonem asi 70°. Pokračuju v cestě a o kousek dál mě překvapuje další. Stojí napříč silnicí a vejrá. Vybrala si místo zrovna za ohybem zatáčky, takže šlapu obounož na brzdy a mám co dělat.
No ty krávo!
Teprve, když stojím, rozvážně přejde k levé krajnici a až teď je vidět, že vede tele, které stálo za ní.
     Jak stoupám, krajina se více otevírá a vyloženě nepřehledné zůstávají jenom vracečky. Dojíždím dvě auta – Belgičana a Rakušáka a docela mě štvou, protože jedou moc rychle na jedničku, ale moc pomalu na dvojku. Na předjetí ovšem nemám dostatek prostoru, a tak je tlačím před sebou až na vrchol. Ten leží ve výšce 1611 m.n.m. a je tam docela zima. Chvíli koukám dolů do údolí, ale ani na focení to moc není, honí se mraky.
     Sjíždím o kousek níž a zastavuju se na jedné vyhlídce. Fotím sedlo i vrcholky hor, pokud jsou zrovna vidět. Je to hezké, ale to počasí není úplně ono. Pak na vyhlídku přijde nějaký starší pár. Pán na mě významně pomrkává a usmívá se. O co mu k čertu jde?
     Vracím se k vozu a oni jdou také. Pán se ke mně přitočí, ukazuje na poláka a ptá se:
„Es ist eine Lada?“
Aha.
„Neee, es ist ein Fiat!“
„Oh, Fiat, das ist genial!“
Zvedá uznale palec a zdá se ohromen. Pak na mně zase zamrká, popřeje šťastnou cestu a odejde ke svému vozu. Teprve teď mi to dochází. Je to ten Rakušák, kterého jsem tlačil před sebou cestou na Vršič!
     Odjíždím z parkovišťátka a až nyní si uvědomuju, že to sjetí tady bylo svým způsobem příznačné. Ital s pandou, Chorvat se seatem, Čecho-Slovák s polákem, Slovinec s VW a Rakušák s fordem. Slušná mezinárodní účast.

     Pokračuju dále a silnice se vine okolo řeky Soči, i když docela často ve značné výšce nad hladinou. Několikrát ještě potkám onoho Rakušana, ale u odbočky na Bovec se jej definitivně zbavuju. Po několika kilometrech zastavuju u nejvyššího slovinského vodopádu Boka, respektive přesnější by bylo napsat, že zastavuju na kraji silnice s výhledem na vodopád a pořizuju několik snímků na velké přiblížení. Jeho výška se udává mezi 106 a 115 metry, ale ať tak či tak, i když se zdá být poměrně daleko, hukot od něj doléhá až sem.
     Od Kobaridu se ráz krajiny poněkud mění a podobnou změnou prochází i počasí. Oblačnosti rychle ubývá a teplota jde silně nahoru. Začínám se poohlížet po nějakém občerstvovacím zařízení, abych si na chvíli odpočinul a naplnil žaludek.

     Ve vesnici Ročinj mě zaujme zařízení s názvem Gostlina při Grozdu, a tak usedám na krytou terásku u silnice. Číšnice se vehementně snaží komunikovat anglicky; německy ani česko-slovinsky nechce, ale nakonec se domluvíme. Ještě nemám moc vžitá některá místní slovíčka… Když už jsem ve Slovinsku, objednávám si lublaňský řízek a čekám, čím budu překvapen. Výsledek je banální i ohromující zároveň. Představte si centimetr tlustý flák řízku, který zabírá 2/3 plochy talíře, na něm sýr, šunku, zase sýr, to celé kryté dalším centimetrovým plátem řízku a vše obalené strouhankou a osmažené. A k tomu opečený brambor a v samostatné misce zeleninový salát. Fantazie. Ve výsledku to byl sice jeden z mých nejdražších obědů, ale napral jsem se k prasknutí.

     Odjíždím v půl třetí, ale zastavuju se už v následujícím městě Kanal aneb Canale d`Isonzo. Panorama sídla s kamenným mostem přes řeku Soču mě zaujme natolik, že zde chvíli courám a fotím. Dvoujazyčný název znamená, že je tu významná italská populace a ostatně už na první pohled je vidět, komu město dříve patřilo.
     Další zastávka je těsně před Novou Goricou. Ze silničního mostu přes Soču je pěkný výhled na nedaleký železniční most, o němž tabule tvrdí, že se jedná o největší kamenný most ve Slovinsku. Ale upřímně, větší dojem na mě udělala až nereálně tyrkysově zelená barva Soči.

     Z Nové Gorice přejíždím do italské Gorizie, což je tedy v podstatě stále totéž město, jen rozdělené hranicemi. Zde se snažím chytit směr na Terst, což se sice daří, ale na samém okraji města, mírně zmaten značením, raději odbočuju na vedlejší silničku a zastavuju, abych se poradil s mapou. Jelikož se ukazuje, že oním odbočením jsem se ocitl zpátky ve Slovinsku, je jasné, že původní směr byl správný, pročež se vracím na hlavní a jedu dál. A tak se kroutím horskou silničkou, až najednou… uvidím moře. MOŘE! Euforie se ještě zvětšuje, když u Monfalcone překonám dálnici a ocitnu se na pobřežní silnici, ovšem vedené na skále, něco kolem 100 metrů NAD mořem. Zastavuju na vyhlídce a opájím se tím prostorem. MOŘE! Je to fantastický pocit.

     Čím víc se blížím Terstu, tím více houstne provoz a všechno to nejspíš ještě násobí fakt, že je pátek odpoledne. Původně jsem se chtěl v Terstu na chvíli zastavit, ale ve finále se spokojuju s tím, že stíhám sledovat dopravní značení a okolní živelný provoz. Zejména skútristi mi připomínají neřízené střely a dělá mi problém odhadnout, co od nich čekat. Průjezd však dopadl dobře a když bez bloudění trefím výjezd na pobřežní silnici do Múggie, jsem z Terstu nadšen.
     Výběr této vedlejší cesty má svoje opodstatnění. Svoji první návštěvu Itálie před 16 lety jsem totiž absolvoval s otcem právě po této silnici, a to pěšmo ze slovinského Ankaranu. V pětatřiceti stupňovém vedru se mi pouť zdála nekonečná a raději bych nekomentoval, že jsme tehdy naivně chtěli původně dojít až do Terstu. Dnes… jsem se snažil poznat to místo, kam jsme až došli. Výsledek je nejistý, ale pokud se jednalo o to, co se mi zdálo jako nejpravděpodobnější, tak jsme se tehdy rozhodli k návratu cca 16 km od Ankaranu, ale stále ještě asi 20 km od centra Terstu. Prostě pošuci…
     V samotném Ankaranu se už nezastavuju, nějak mě to teď neláká a rovnou mířím do Kopru nebo chcete-li, do Capodistrie. Před cestou jsem četl varování, že je problém vyhnout se na příjezdu do města dálnici, která je samozřejmě placená, a tak se snažím maximálně dávat pozor, kam jedu. Ve výsledku pro mě nebyla ani tak náročná orientace na příjezdu, i když uznávám, že komplikovaná byla, jako spíš později při průjezdu.

     Jezdím ulicemi mezi desítkami ukazatelů na dálnici a není možné, abych našel výjezd na pobřežní silnici do Piranu. Když už se nějaké značení objeví, tak na příští křižovatce zmizí a jsem zase tam, kde jsem byl. Když už mám celého Koperu plné zuby, chytím se cesty, která se jeví zdánlivě správná, ale jediný výsledek pokusu je, že se po nějakém kilometru zcela nečekaně ocitám v opačné jednosměrce. Nakonec v zoufalství volím nájezd na dálnici, aby se ukázalo, že to byla jediná možná varianta, neb díky pokračující stavbě dálnice byla původní silnice uzavřená. Fantazie.

     Mířím až do Piranu, mám tam zjištěný kemp Fiesa. Kousek před cílem mě ještě zdrží dopravní zácpa, takové popojíždění v koloně do prudkého kopce výtečně prověří spojku, ale pak už mě čeká jen sjezd z kopce na pobřeží. Ve tři čtvrtě na sedm jsem před kempem a z toho, co vidím, jsem mírně rozpačitý. Celý areál tvoří kromě centrální budovy jen nepohyblivé obytné přívěsy a vypadá to, že tu není místo na samostatný osobní vůz. Sháním se po nějakém správci a za chvíli přiběhne postarší chlapík s červeným nosem. Vysvětluju mu svůj požadavek na nocleh v autě. Tváří se, že není problém a vede mě k parkovišti PŘED kempem. Koukám na něj, jestli to myslí vážně?!
Myslí. Hm.
A co přístup na sociálky?
Ani to není problém a dostávám klíč.
Aha. Se smíšenými pocity se rozhlížím po parkovišti, ale nikam už se mi nechce. Na tu jednu noc dobrý…

     Správce s červeným nosem je zvědavý a chvíli okukuje můj stroj. Polského fiata zná, což mě poněkud překvapuje. Počítám kilometry – dnes jich bylo přesně 298 – a pak prohlížím pláž, kterou mám asi 30 metrů od vozu. Je taková menší, kamenitá, ale plně dostačující, a tak se vracím pro plavky. U poláka je však hlouček lidí a je tam nějaký ruch. Nejdřív se leknu, ale pak si všimnu, že všichni sledují správce, který se o fiata majetnicky opírá a řeční. Využívám toho, že mě nevidí a obloučkem jej obcházím. Zrovna, když publiku vysvětluje a předvádí, že starší verze měly ještě řazení pod volantem, vejdu do jeho zorného pole. Vytřeští oči, rychle odstoupí od vozu a volá na mě:
„Alles is okay, alles ist okay…!“
Publikum se nenápadně vytrácí a správce s červeným nosem též.
Směju se a naznačuju, že se nic neděje, ale nezdá se tím být zcela uklidněn.
     Přemisťuju vůz raději na méně exponované místo parkoviště a pak konečně odcházím do moře. Po celém tom dni je to naprostá lahoda. Hlavou mi běhá, co všechno jsem navštívil a dnešní ráno se mi zdá tak vzdálené, jako bych ho prožil někdy jindy. Dlouho si lebedím ve vlnkách, nemůžu se jich nasytit. Tenhle pocit jsem už dlouho neměl…

     Po setmění připravuju foťák a stativ a po neosvětlené pobřežní stezce mířím do historického centra města. Piran, Pirano… je to návrat po 16 letech a jsem z toho mírně nervózní. Asi něco jako když se máte setkat se starou láskou. Jaké to bude?
     Nejdříve stoupám k hradu, pak uličkami scházím dolů k přístavu, procházím se po nábřeží a pak volím nazdařbůh uličky v zástavbě. Je to fantastické. Zdá se mi to neuvěřitelné, ale Piran je prakticky přesně takový, jako si jej pamatuju. Pokouším se atmosféru zachytit objektivem, ale mám pocit, že to nikdy nebude ono. Město je postavené na hornatém poloostrůvku a uličky jsou tak úzké a spletité, že bych nejspíš potřeboval několik večerů, abych je navštívil úplně všechny. Když zahajuju závěrečný výstup ke katedrále svatého Jurije, která vévodí celému starému městu a je na ni pěkný výhled od Tartiniho náměstí, potkám mezi baráčky nějaký mladý pár. Přestože jdeme všichni svojí cestou, zdánlivě naprosto rozdílnou, ve spleti uliček na sebe neustále narážíme a když už se míjíme potřetí, navzájem se tomu smějeme. Ještě se chvíli kochám městem od katedrály, ale pak už se vracím zpět do kempu.

     Na úspěch dne už jen upíjím meruňkovice, kterou vezu s sebou a hodinu před půlnocí ulehám… Plán dnešního dne byl splněn.

Fotogalerie :

© 2003 Fiat Car Classic, Czech Republic
web: Marek Lengál, Martin Maštálka