Prolog

22. září

23. září

24. září

25. září

26. září

27. září

28. září

29. září

30. září

1. říjen

2. říjen

Epilog

-------------------- Tour de Balkan 2012

22. září – čtvrtek

     Plán:
     Přes Rakousko dojet k bledskému jezeru ve Slovinsku.

     Realita:

     Těsně před sedmou ranní usedám do Tempry a odjíždím z Budyně. Namířeno mám do Černošic, kde mám ustájeného Fiata 125p z roku 1973, s nímž hodlám cestu absolvovat. A proč právě „polákem“ a proč zrovna do Černé Hory? Inu… proto. Jednak mě baví dokazovat, že i s takovým letitým veteránem není problém dojet kamkoliv, je-li připraven a taky je pro mne tento druh cestování určitým relaxem. Jinak bylo ve hře ještě Estonsko, ale to jsem nakonec zavrhl. Z lakonického důvodu – hrozila tam už zima…

     V Černošicích pouze přeskládám věci a letmo zkontroluju provozní kapaliny. Musím být naprosto soběstačný, a tak vezu nějaké základní náhradní díly – těsnění pod hlavu válců, kompletní rozdělovač, alternátor, pár hadic chlazení, starou benzinovou pumpu, nový klínový řemen, sadu zapalovacích svíček a po zkušenosti z Ukrajiny dvě rezervní kola.
     Všímám si, že na Tempře se počítadlo kilometrů zastavilo na 162 653, zatímco na polákovi na 67 653 km začínám. K ničemu, ale zajímavé kouzlo neplánovaného.
     Ve tři čtvrtě na devět odjíždím směrem na Příbram… vskutku sám. Nějak se nenašel nikdo další, kdo by se se mnou pustil do takové divočiny. Jeden bude na služební cestě, druhý nedostane dovolenou, třetí se bojí, se čtvrtým není řeč… a tak bych mohl pokračovat dál. Ale proč si tím kazit náladu?

     První menší zásek přichází už v Řevnicích. Cesta na Mníšek je zavřená, a tak musím pokračovat na Hostomice a teprve v Dobříši můžu najet na R4. V Českých Budějovicích se zastavuju na nákup nějakých potravin a ve specializovaném Sony center, na které jsem náhodou narazil, rovnou po úvaze přikupuji originální paměťovou kartu do fotoaparátu. 4 GB by mohly stačit a ještě mi přijdou cenově přijatelné…
     Pár kilometrů před Dolním Dvořištěm realizuji poslední tankování „za české“. A že je českých dosti, leju to tam až po hrdlo. Ale najednou mě zaujme zvětšující se louže u nohou… Zkoumám příčinu a první závada je na světě. A pěkně pitomá. Tlak benzínu roztrhl chatrnou hadici mezi hrdlem a nádrží a veškeré asi tři litry, které jsem natankoval „přes“ do hrdla, vytekly ven. Dobře mi tak…

     Ve tři čtvrtě na jednu překonávám hranice a svištím do Linzu. Počasí není špatné, snaží se svítit sluníčko, ale je značný opar, který snižuje viditelnost. Zastavuju se na benzince, potřebuju koupit dálniční známku. Snažím se nevyvolat dojem vidláka, který je poprvé za hranicemi, proto oprašuju své znalosti cizí řeči a konverzuju německy. Paní se sympaticky usměje.
„Sedm euro devadesát, prosím“, ozve se hezky česky za pultem.
Šmarjá.
„To jsem nečekal“, koktám.
Jen se zazubí.
První kontakt s německy hovořícím obyvatelstvem se moc nepovedl.

     Najíždím na dálnici A7, z ní na A1 a z ní sjíždím u Welsu o chvíli později na A9. Nasazuji tempo okolo 110 km/h, je třeba se pohnout. Překonávám 5500 m dlouhý tunel Bosruck. Průjezdná je jen jeho jedna polovina a rychlost míjení v obousměrném provozu je poměrně velká, což mi nedělá úplně dobře, ale nezbývá, než se s tím vypořádat. Za to utrpení se ke všemu platí mýto 4,50 €…
     Ráz okolní krajiny se průběžně mírně mění, jak člověk projíždí různými oblastmi pohoří Tauern a za Bosruckem se mění i počasí – najednou je vyloženě hezky. Postupně ubývá tunelů a u Leoben měním směr, sjíždím na rychlostní silnici S36 a jedu na Knittelfeld a dále „okreskou“ přes sedýlko Obdacher Sattel na dálnici A2, kudy pokračuju na Klagenfurt. Předjíždí mě několik Italů, kteří nadšeně blikají a mávají – vidí před sebou stopětadvácu! Ale netuší zradu…

     U Klagenfurtu opouštím už definitivně dálnici, ale asi lehce neodhaduju směr, protože se ocitám v centru města, což nebylo v plánu a trvá mi notnou chvíli, než najdu nějaký ukazatel na Slovinsko. Když jsem tu byl před pár lety, přišlo mi město docela čitelné, ale teď jsem tady ztratil spoustu času. Mířím k průsmyku Loibl a cestou si „vystřihnu“ první 17% stoupání – taková předpremiéra. Krajina je pěkná a silnice se vine až do výšky 1369 metrů nad mořem. Hranici tvoří 1700 m dlouhý Loibl tunel, který… jako by vás vyvrhl do úplně jiného světa. Vjedete do Slovinska a najednou je všude mlha, mlha a jenom mlha. Nic moc, tedy.

     Do Bledu je to už jen kousek, ale poměrně rychle se stmívá. Hledám kemp, který by měl být přímo u jezera, ale asi toho už moc nevidím, protože se mi povede objet jezero kolem dokola, aniž bych něco našel. Pomalu konám druhé kolo a přináší to požadovaný výsledek. Hurá. Na recepci je velmi příjemná slečna, domluva je rychlá a já už záhy parkuji na volné ploše. Je půl osmé večer, počítadlo se zastavilo na 68 311 km a dnes mám tudíž za sebou 658 km v polákovi + 81 km v tempře.

     Mám už pořádný hlad a poněkud mi hučí v hlavě, ale bůhvíproč se rozhodnu nejdřív projít podél jezera s foťákem a stativem v ruce. Teplota je příjemná a je zajímavě nasvícený hrad na skále i kostelík na ostrůvku, a tak si naděluju několik dalších kilometrů pěšmo a cítím se docela spokojeně.
     Po návratu do kempu se rozhoduju pojíst z vlastních zásob. Gulášovka z pytlíku by taky mohla stačit, a tak vytahuju plynový vařič. No… jednak jsem si neopatrnou manipulací s hořákem spálil prst a ještě ke všemu se výsledná hmota takřka nedala jíst, čímž tento kulinářský zážitek musím řadit mezi ty méně povedené.
     Nic lepšího se už dnes čekat nedá, a tak připravuju lože ve voze a kolem půl dvanácté už bloumám po říši snů…

Fotogalerie :

© 2003 Fiat Car Classic, Czech Republic
web: Marek Lengál, Martin Maštálka