30. září – pátek

     Plán:
     Navštívit Sarajevo, pak Jajce a pokud to bude možné, zakempovat někde u Banja Luky.

     Realita:

     Moje lože se mi zdá čím dál méně pohodlné. Budím se vždy při změně polohy, protože se nedá jen tak obrátit na druhý bok a tuto noc jsem byl vzhůru nějak častěji. Když definitivně vstávám, nad jezerem se „vaří“ mlha a okolní kopce se z ní průběžně vynořují, aby za chvíli zase zmizely. Nad mlhou je úplně modrá obloha, vypadá to na další krásný den.
     Už téměř tradičně v osm hodin opouštím místo a jedu podél jezera do Konjice. Zanedlouho je zřejmé, že na včerejším neúspěchu při hledání kempu se podílely dva faktory. Za prvé – most, kterým jsem překonával jezero, je nový a mapa, kterou mám s sebou, jej ještě nezná a za druhé – díky nízkému stavu vody jsem měl pocit, že jezero kousek za mostem končí, přestože ve skutečnosti ještě asi 6 kilometrů pokračovalo.

     Po hodině jízdy přijíždím přes pohoří Bjelašnica do Sarajeva a teploměr u jedné z benzinek hlásá 12°C. Žádný velký hic, tedy. Jedu až k centru a rád bych odložil poláka někde poblíž, ale narážím jen na samá zpoplatněná a plná parkoviště a chvíli trvá, než se mi v ulicích severně od centra povede najít nějaké rozumné místo. Nakonec parkuju ve slepé uličce za činžákem, mezi auty s francouzskou a rakouskou registrací.
     Scházím dolů a chvíli jen tak bloudím centrem, než natrefím na něco zajímavějšího. V pěší zóně historického centra panuje docela ruch a muslimská kultura spolu s křesťanskou a židovskou tu pro mě tvoří poněkud exotickou kombinaci. Vůbec zajímavou budovou je pak Gazi Husref-begova Medresa, tedy muslimská škola. Uličky v jejím okolí jsou plné krámků, kaváren a také čevabdžinic a buregdžinic. Jak název napovídá, ty první se specializují na nabídku místních variant čevapčiči, v těch druhých možno obstarat burek na nespočet způsobů.
     Nejprve se zastavuju v pekárně a pořizuju dva bramborové šneky. Chutnají mnohem lépe, než klasický bramborák a podstatně mi zpříjemňují courání centrem, ale zapomněl jsem jejich originální název. A nakonec, když už jsem tady, byla by skoro ostuda nezkusit i nějaký burek. Na cestu zakupuju jeden masový a nechutná špatně, ale na šneky prostě neměl. Navštívím ještě směnárnu a obchod s potravinami a šplhám nahoru k vozu. Po návratu k němu nevěřím svým očím: na kapotě sedí nějaký chlap a s někým se baví. Jakoby nic odemknu zavazadelník a začnu do něj ládovat nákup. Omluví se, sleze na zem a neurčitě zahájí konverzaci:
„Lada?“
Kouknu na něj.
„Fiat!“
„Óó, lijepo!“ pochválí jej.
Následuje takřka standardní kolotoč otázek na technické údaje fiata včetně dotazu, jak daleko to mám domů. Říkám mu, že mám za sebou asi tři tisíce kilometrů a ještě tak tisícovka mi zbývá. To na něj udělá dojem.
„To je ještě dál, než to mám já domů do Francie.“
Hm… Že by jeden z těch, kteří opustili zemi během války?
Hotovím se k odjezdu, a tak mi ještě popřeje šťastnou cestu a za upřených pohledů obou mizím na hlavní ulici.

     Je právě poledne, když opouštím centrum Sarajeva. Po Ilidžu se kousek vracím, ale pak uhýbám na menší silnici, vedoucí přes Busovaču do Travniku. Příroda je zde sice kopcovitá, ale zejména oproti Černé Hoře prakticky konvenční, takže kdyby mě v jedné ostré pravotočivé zatáčce dost riskantně a bez jakýchkoliv výstražných znamení nepředjížděla bosenská policie, snad bych si odsud ani neodnášel nějaký hluboký zážitek.
     Za Travnikem překonávám v nadmořské výšce 927 metrů další sedlo a přes Donji Vakuf svištím na sever. Silnice mě podél řeky Vrbas dovede do Jajec. Nejprve fotím od hlavní silnice z vyhlídky na město. S baráky se špičatými střechami, stojícími na skále nad řekou, hradem na kopci a mešitou pod ním má velmi zvláštní panorama. Pak vjíždím přímo do města, parkuju fiata a realizuju procházku po okolí hradu.
     Zaujme mě, kolik je přímo pod hradem neobydlených nebo jinak zanedbaných ruin. Je to v silném kontrastu s obrazem, který byl vidět od silnice. Po hradbách s výhledem na část města pak vystoupám až k samotnému hradu. U stolku před branou sedí výběrčí, vstupné však činí vcelku symbolickou jednu Marku. Brzy pochopím proč – hrad sice zvenčí působí mohutně, ale uvnitř nic není. Jediné, k čemu je návštěva dobrá, je možnost výstupu na ochoz, odkud je výhled na opravdu celé město. Širšímu rozhledu brání vysoké okolní kopce.
     Hotovím se k odchodu, když se ze střechy nenápadného domečku vedle hradu ozve volání muezzina. Vím to o téhle zemi a měl bych s tím počítat, ale stejně mě to opět překvapí a způsobí mrazení v zádech. Islám mám podvědomě spojen s pískem, bíle natřenými jednoduchými domy a silnou exotikou a k této zelené, téměř středoevropské krajině mi prostě nějak nesedí.
     Sestupuju dolů k řece Plivě, rád bych okoukl vodopád, kterým se zde vlévá do Vrbasu. Čeká mě však překvapení – původní vodopád je v rekonstrukci a na vysokém, komplikovaném lešení s bedněním jej dočasně nahradil jiný. Připadám si jako Alenka v říši divů, něco takového jsem nejspíš ještě neviděl.

     Z Jajec odjíždím v půl páté a jen, co najedu na hlavní silnici, míjím na parkovišti s vyhlídkou na město skupinku motorkářů s jihomoravskými značkami. Jsou to snad první Češi, které v Bosně potkávám. Zatroubím na ně a jen se po mně nechápavě ohlédnou, ale když mě o několik kilometrů dál předjíždějí, všichni mě s respektem zdraví.
     Cesta pokračuje kaňonem řeky Vrbas a je to opět pěkná podívaná, podobně jako v kaňonu Neretvy za Mostarem. Projíždím sadou zatáček a tunelů a vysoko nade mnou se zvedají skály. V severní části kaňonu však dojem kazí nízká hladina vody, která v korytě odkrývá množství odpadků, zejména plastových lahví a také dřevěných pahýlů. Ty teď čouhají z vody do prostoru a vypadá to dost podivně.
     Průběžně se zastavuju na focení a za jedním z tunelů mě zaujme provizorní most postavený na torzu původního, zničeného za války. Při pohledu na něj mě napadá myšlenka, že nejtrvalejší řešení jsou ta dočasná…
     Prakticky kdekoliv jsem v Bosně zastavil kvůli focení, všude mě doprovázelo troubení okolo jedoucích řidičů. Zpočátku jsem to přisuzoval domněnce, že se jim nelíbí moje stání na kraji silnice a více to neřešil, ale teď už mi to přišlo zvláštní, a tak jsem se na to zaměřil. A s překvapením jsem zjistil, že všichni se přitom zvědavě ohlížejí a nadšeně mávají! Že by v nich polski fiat vyvolával toliký zájem?!

     Opouštím kaňon a blížím se k Banja Luce. Míjím šestistovku podomácky předělanou na roadster, je to takový typický zástupce vesnického tuningu, ale vypadá nefunkčně. Projíždím také kolem ukazatele na kemp, ale těžko říct, co si pod tím jeho tvůrce představoval, protože kromě louky u řeky tu není nic. Mapa tvrdí, že by nějaký kemp měl být na okraji Banja Luky nedaleko lázní, ale ať tou oblastí projíždím, jak chci, nic nenacházím. Nu, žaludek už se taky docela hlásí o slovo, a tak nejdřív jedu do centra města, abych se něčím zasytil.
     Po šesté odpolední odstavuju fiata na parkovišti ve vedlejší ulici nedaleko řeky a odhaduju směr na hlavní třídu, kde při průjezdu vládl docela ruch. V ulicích je spousta mládeže, která se jde bavit při pátečním večeru, jen mě to už za chvíli nebaví, protože nemůžu najít žádné zařízení, kde by vařili. Všude je plno barů a kaváren, případně nějaký fastfood, ale klasická restaurace s jídelním lístkem veškerá žádná. Přijde mi to až neuvěřitelné, a tak dál bloumám ulicemi, až se dokonale zamotám a nejsem už schopen ani určit správný směr zpět ke svému vozu. Zanechal jsem jej v ulici souběžné s hlavním tahem na Jajce, ale kromě toho, že na rohu u parkoviště někdo prodával pečené kaštany, si nepamatuju nic, co by mi pomohlo v přesnějším určení místa.
     Již zcela unaven a hladov rezignovaně usedám ke stolu restaurace Harizma. Tváří se sice poněkud luxusně, ale je to nejspíš jediná restaurace, kde normálně vaří. Nemám už náladu zkoušet něco kreativního, a tak objednávám porci rizota, ale zato pořádnou. Vybral jsem si místo na „terásce“ přímo u hlavního tahu, a tak si užívám ruchu pátečního večera a sleduju okolní život. S řevem výfuků a duněním dutých hlav tudy projíždí spousta tunerů, ale zaregistruju i pěkně vypadající šestistovku s dveřmi otevíranými proti směru jízdy – jediný „protivětrák“ za celou moji cestu.
     Po jídle se zkouším ptát číšníka, kterým směrem se odtud jede na Jajce. Zmateně se na mě koukne a říká, že přivede raději mladšího kolegu, ten že umí dobře anglicky a určitě mi poradí. Ach jo, zase ta angličtina.
Kolega přichází a já mu tlumočím svůj dotaz. Mladý číšník se hluboce zamyslí:
„Jajce, Jajce…“
Patrně to už někdy slyšel.
Rozhlíží se po ulici, jako by hledal nějaký bod, který by ho nasměroval do Jajec a po chvíli z něj vypadne:
„Sorry, i don’t know.“
Ach… no to je výborný.
Vidíc moje hluboké zklamání, zkouší mi alespoň navrhnout směr, který se mu zdá nejpravděpodobnější. Jak se ukazuje později, zcela neomylně mě poslal přesně na opačnou stranu, než bylo třeba, nicméně i tak se mi fiata nakonec povede najít.

     Je už nejvyšší čas, abych nějak vyřešil spaní, proto se jen tak zkusmo kousek vracím k tomu kempu, který jsem míjel, ale snad mě ani moc nepřekvapuje, že je naprostá tma nejen na louce u cedule, ale i v domě naproti. Znova tedy vjíždím do Banja Luky a pokračuju dál směrem ke Gradišce s tím, že někde za městem holt strávím zase jednu noc u silnice.
     Na výjezdu z města probíhají práce na silnici, značení mi přijde trochu zmatené a jsou tu přeorganizované jízdní pruhy. Do cesty mi odněkud dost nevybíravě vjíždí nějaké auto a já se mu chci vyhnout zprava v domnění, že je tam výjezd na parkoviště, ale místo toho spadnu do výkopu. Nebyl naštěstí hluboký, ale i tak ten skok z nějakých 30 centimetrů znamenal slušnou ránu. Zastavuju a za svitu baterky zkoumám, zda jsem tam někde něco nenechal, ale vypadá to, že se incident obešel beze škod.
     Vyškrábu se zpět na asfalt a začínám se poohlížet po nějakém vhodném místě, ale krajina tu už přechází do nížiny, což s sebou přináší značně husté osídlení – všude kolem jsou baráky. U Laktaši tedy uhýbám vpravo na menší silnici v naději, že nějaké kloudné místo najdu tam, ale je to stále stejné. Domy, domy, domy… pět kilometrů, deset kilometrů, patnáct… Nemá to konce a já už jsem dost unaven, ostatně je už 11 hodin a mám za sebou dalších 391 kilometrů, takže když konečně najdu trochu volnější úsek s nezpevněnou cestou mezi polem a lesem, dlouho se nerozmýšlím a vjedu tam. Pak už jen zaparkuju vůz tak, aby se v případě potřeby dalo kolem mě po stezce projet a během několika minut usínám.